Další dílek je tuu =o)


Rychle jsem se vyštrachala z pod peřiny. Zdál se mi škaredý sen, ale musím ho uskutečnit. Musím vidět svoji maminku. Byla 1:00 ráno, tma jak v pytli a já, která se bojí duchů, těch podivných zvuků a takových těch věcí, tak ta holka se teď chystá ven. Ano, jsem blázen.

Rychle jsem se osprchovala, namazala si chléb marmeládou, vypila šálej čaje, který jsem udělala jenom z vlažné vody, převlékla se a chystala se jít na zahradu pro kolo.

Přehodila jsem na přehazovačce na trojku, pořádně se opřela do pedálů a jela Sunset Valley.

Venku byla šílnená tma a tak jsem jela - navíc do kopce - jen za slabého osvětlení pouličních lamp, které zhasínali ve 4:00 hodiny ráno. Musela jsem víc zabrat, nebo by jsem zastavila a pak se už nerozjela.

,,Tak a jsem tu" řekla jsem zděšeně. Stála jsem před hřbitovem.. Ano.. Musím jít za svou mámou. Tolik mi chybí.. Já ji tak strašně potřebuju..

,,Chce to jen odvahu, Sofie" snažila jsem se být v klidu. ,,Je ti už 22 a nevíš, že duchové neexistují.."" pokračovala jsem. ,,Žádní nejsou. Normálně jsou tu jenom ty hroby, mrtví nejsou.. teda jsou, ale neexistuje to, že by vylezli" už jsem byla docela obrněná.

Zastavila jsem se u rybníčku. Pamatuju si, jak jsme sem s mamkou chodili někdy házet kaminky do vody, když umřel můj táta. To mi byli tři roky. Vždycky jsme sem každý den hodili jeden kamínek, podle dnů kdy umřel. Jeden den, rovná se jeden kamínek. Vzala jsem nějaký šutřík a mrskla s ním do vody.

,,Tady jsi, mami, maminko" brečela jsem usedavě. ,,Proč jsi odešla? Tolik tě potřebuju!" vzlykala jsem. ,,Mami, mám novou práci.. Mám svůj baráček a jsem šťastná.. Ale byla by jsem šťastnější, kdyby jsme v tom baráčku bydleli spolu" vykládala jsem hrobu. ,,Měj se, mami.. Strašně se tu bojím.. Hodila jsem kamínek do vody, tak jak jsme to dělali spolu, pamatuješ? Ahoj.. Budu tě mít vždycky strašně moc ráda" dodala jsem a odcházela.

Už jsem to na hřbitově nemohla vydržet, tak jsem odjela a chystala se jet k Vodopádům u Lesního kopce.. Tam jsme také dříve chodili s mámou. Za Landgraabovými. Pojedu k nim na návštěvu.. Sice je 5 hodin ráno, ale oni jsou vzhůru snad už ve tři.

Dojela jsem na to místo. ,,Je to tu tak krásné" vzdychla jsem úžasem. Naposledy jsem tu byla když mě byli čtyři roky. Teď je to tu ještě krásnější, než kdy předtím.


Jak trapné
Že si nedáš pokoj..